V posledním týdnu se odehrála ve Vídni událost, která nás šokovala. 7.března vycházela z jedné vídeňské restaurace slušná rakouská rodina. Otec 67letý doktor, jeho 56letá manželka a 17letá dcera. Byl to pro ně moc hezký večer.
Večer skončil v momentě, když vykročili z restaurace na chodník, kde právě procházel Jafar S., afghánský uprchlík. Stalo se to, čemu se říká „byli v nesprávný čas na nesprávném místě“. Píše pro Prvnizpravy.cz naše dopisovatelka z Vídně.
O Afghánci jsme se po tyto dny dozvěděli, že už v době, kdy čekal na azyl na sebe „upozornil“ policii. V dnešní „policejní mluvě“ to znamená, kradl, obtěžoval, vyvolával rvačky. Kšeftoval s drogami, sám je bral. Povaha násilnícká, agresivní. Za ublížení a drogy byl už i v Rakousku odsouzen. Z těchto důvodů mu byla žádost o azyl zamítnuta.
Člověk by řekl: Díky bohu, o jednoho míň. Ale takhle to v našem justičním systému nechodí !!! Nejdříve je tenhle „dárek EU“ finačně i sociálně podporován. Snahu všech kolem ulehčit mu „integraci “, považuje za urážku své cti, hrdosti, ušlechtilé národnosti i náboženství. Dává to najevo takovým způsobem, že je mu poskytnutí azylu odmítnuto. Dostane vlastně od státu výpověď a octne se na „volné noze“. Čili, zmizí v hlubokých vodách Vídně. V okrscích, kde to už zákon vzdal. Začne žít v „ponorkovém systému“.
Přestane ale dostávat sociální podporu, musí se tudíž začít starat o sebe sám. „Krajánkové“ , často sami v ilegalitě, mu mohou poskytnout nocleh, ale nic víc. Je „nucen“ prodávat drogy, krást, přepadávat mladistvé, seniory nebo ženy, to slabší pohlaví. A s nožem v ruce to není až tak problematické ani u mužů.
Dá se tak žít pár let, pokud někomu neselžou nervy, jak se stalo právě toho dne Jafaru S. Měl „svůj zlý den“. A ten večer mu přišli „do rány“ tihle spokojení měšťáci, kteří vycházeli v dobré náladě z drahé restaurace.Tak prostě vytáhl nůž….
Život lékaře visel na vlásku. Až po týdnu se probral z kómatu. Jeho manželka i dcera byly vážně zraněné. Třásly se, samy v šoku a bolesti, o život svého manžela, otce. Všichni přežili. Ale nikdy na to nezapomenou. Tahle strašná příhoda ovlivní jejich celý další život.
Afghánec šel po tomto činu jenom o jednu stanici dál, když znovu zasadil rány nožem Čečenci, který ho „naučil“ brát drogy… A pak šel zase dál….Jaké štěstí, že už neměl čas ten svůj nůž znovu použít u někoho, kdo by mu třeba odmítl dát peníze…
Policisté z místa tragedie upovědomili všechny kolegy v okrsku. Pachatel jim vběhl do cesty, prozradil ho krvácející šrám na ruce. Byl zatčen. Zatím se vyjádřil jenom k motivu svého činu: „…měl zlou náladu…byl frustrovaný… prostě jeho celková situace v něm vyvolala agresi….¨
Chápeme. Kolikrát jsme také ve stresové situaci. Nejraději bychom do něčeho kopli (nebo dokonce někoho i nakopli). Ale neuděláme to. Odreagujeme svoji agresivitu tim, jak co komu pomáhá. Někomu „štamprle“, někomu telefonát s kamarádkou, ať se taky rozčilí…. někomu pár peprných slov, které pronese polohlasitě sám pro sebe.
„Hosté paní Merkelové“ se ještě neintegrovali. Ani za těch 5-6 let co žijí v civilizované společnosti, která je přivábila právě svou civilizací, pořádkem, bohatstvím, jistotou, se nenaučili zacházet s agresivitou jejich mentalitě vlastní. Nechápou, že všechno co ti lidé tady mají, jim nebylo darováno. Že toho dosáhli usilovnou prací a dodržováním zákonů. Takhle si to nepředstavovali a také si to nedají vnutit. Mají nejenom nesmírně vyvinutou hrdost ale znají i „ svá lidská práva“. Respektovat zákony jiné, než jejich šárii, odmítají . A že zákony nevěřích psů nemusí dodržovat, mají schváleno od svých imámů.(Oficiální informace).
Před dvěmi týdny jsme zase nahlédli do těch jejich zákonů u jedné syrské rodiny: Mladá žena, která byla v 16 letech provdaná za 32letého Syřana, chtěla manžela opustit. Bratr očistil rodinnou čest ránou nožem do sestřiny hrudi. A také jí ještě, společně s manželem, rozřízli koutky úst. Rodinka natočila pár vteřin této scény na video. Allahu Akbar.
Říká se, že „člověk si i na šibenici zvykne“. Ale napadení té rakouské rodiny, ta neslýchaná a nesmyslná brutalita, to byla ta poslední kapka, kterou náš kalich žluči, ze kterého denně usrkáváme, přetekl.
Celá ta léta „přísunu“ migrantů byla poznamenána cenzurou informací. Lépe řečeno: Zákazem zveřejnění jakýchkoliv negativních informací. O přečinech jsme se dovídali jenom soukromě, na bázi ústního podání.
Až teď, kdy socialistická a zelená partaj spadly do politického propadliště, bylo médiím novou vládou znovu uděleno „právo informovat“. A ta se teď rozpovídala – ale zase až po určitou hranici.
Pokud jde o migranty, je ta hranice posouvatelná, vždyť o ní nerozhodují jenom vlastní politikové ale i „ti nad nimi“.
Velice jsme remcali, že nejsme informováni, že se nám všechno zatajuje, že demokracie zaručuje i právo na informování občanů . Ale i z těch sporých údajů jsme dokázali časem hodně vydedukovat. Třeba z málem jednoslabičné informace, že : „mladistvý pachatel“ vytáhl nůž, nebo „se rval“, bylo nám jasné, že ten „mladistvý“ byl nejméně 23letý Syřan, Afghánec, etc. který si vylepšil data narození, aby jeho rodiče mohli něj brát ještě alespoň pár let dětské přídavky.
Naučili jsme se číst „mezi řádky“ a a věděli kdo bude propuštěn „na volnou nohu“ ještě předtím, než tak rozhodl soudce.
„Mladistvým“ nehrozilo vůbec nic, pokud jejich přečiny nedosáhly počtu alespoň hranice třiceti.
Nezažili jsme ještě nikdy tak očividné, primitivní lhaní. Které vždy zabralo, protože i tady byli migranti „zákonem chráněni“.
Zhnusili se nám soudci, opovrhovali jsme obhájci, a přesvědčili se, že bohyně Justitia si ten svůj šátek na očích neodvázala. Spíš pevněji přitáhla.
Tak se řešila většina případů migrantské kriminality v Rakousku.
A teď, když jsme dosáhli toku informací rázu přímo povodňového, jsme zdrceni jejich rozsahem i obsahem. Protože si uvědomujeme, že informace dostávat, ale moci je i využít, jsou dvě různé věci. I obšírné informace jsou nám úplně na nic, když nám nepomohou k odstranění problémů. A tam je ten pes zakopán. My už totiž nejsme pány ve vlastní zemi. Právo rozhodování jsme si dali vzít z ruky v ten den, kdy jsme se stali vazaly Evropské Unie. (Sojuz nerušimyj respublik svobodnych…) Něco mi to připomíná….
Afghánci Jadaru S. (jenom jednomu psychopatu z mnohých), bude poskytnuto vše, co patří „k zachování jeho lidských práv“.
Ta ruka, kterou zabíjel, bude ošetřena, v „předběžném zadržení“ dostane veškeré pohodlí a „halal“ muslimské jídlo. Tradici a náboženství se u nás, v Rakousku, respektuje snad víc než ve Vatikánu. A navíc mu pár psychiatrů vysvětlí, proč vlastně ani nemůže za to, že bodá nožem do neznámých lidí… Obhájce mu zase poradí, jak se může vyhnout odsunu do své vlasti, ve které by ho čekalo vězení za dřívější přečiny. A určitě ne tak přepychové a lidských práv dbalé, jako v Rakousku.
V roce 2016 se ve Vídni odehrálo 740 „krvavých přepadů“.
V roce 2018 se jejich počet zvýšil málem o 300 %.
Toleranci zodpovědných úřadů k této kriminalitě, považujeme za spoluúčast.
A jsme už nesmírně alergičtí na výraz „lidská práva“. Jejich respektování u migrantů znamená totiž, že lidských práv stále víc ubývá nám. Dodává naše dopisovatelka z Vídně.
Zdroj: 1