Před několika dny se nám podařilo kontaktovat dva Čechy, kteří se coby příslušníci Cizinecké legie podílí na udržování pořádku v tzv. no-go zónách na území Francie. Tyto oblasti se nachází vedle Francie také ve Velké Británii, Švédsku, Belgii či Německu a jsou charakteristické vysokým podílem muslimského obyvatelstva, vysokou kriminalitou, vysokou nezaměstnaností a rovněž vysokou neúctou k dodržování zákonů dané země. Zkušenosti Viléma i Čeňka z působení v no-go zónách jsou šokující a stěží uvěřitelné. Bohužel, taková je realita
(Clichy-sous-Bois, Paříž): Zde v roce 2005 vypukly nepokoje, při kterých rozzuření mladí muslimové zapálili tisíce aut, zdroj: Google Maps
Původně jsme chtěliz výpovědí obou Čechů, jejichž jména byla z důvodů zachování anonamyty pozměněna, vyvořit text. Ovšem Vilém i Čeněk ukázali, že členové Cizinecké legie mohou kromě fyzické sily a bojových dovedností oplývat také talentem pozorovacím a „psacím“. Níže si proto můžete přečíst nejprve Vilémův text v původním znění a doplnili jsme jej ještě o postřehy Čeňka, se kterým jsme komunikovali napřímo. S nadsázkou si ještě dovolíme připsat, že pokud pánové „dělají pořádek“ stejně jako píšou, může se Francie snad ještě zachránit.
Nuže, dost bylo teoretizování a vysvětlování a předáváme již slovo hlavním aktérům. Nejprve Vilémovi:
„….Jako příslušník Cizinecké legie se momentálně společně s francouzskou armádou účastním už několik měsíců pravidelných patrol a hlídek ve všech městech Francie, kde je to zapotřebí (program Vigipirate). Kvůli současnému dění se tzv. „ochrana měst“ rozšířila defakto po celé zemi a tento stav se drží už několik let. Nechvalně proslulé teroristické útoky v Paříži a Nice situaci ještě vyeskalovaly; naše patroly jsou větší, více ozbrojené a pravidelnější.
V mnoha větších městech (hlavně Paříž a Marseille) jsou čtvrti, kde se prakticky nedá procházet beze strachu a některé jsou pro původní obyvatele zcela nepřístupné – tolik zde hrozí v lepším případě okradení, v horším fyzické násilí, či hůř. Zpátky doma v ČR jsem byl ke zprávám hovořícím o „no-go zónách“ často spíše skeptický a pochyboval o nich. Dnes, kdy v těchto místech každý den operuji, už nepochybuji a vidím situaci ještě černěji, než často zdroje uvádí.
Než začnu s popisem, uvědomte si jednu věc – v těchto čtvrtích či celých městských částech jsou ozbrojené patroly policie, armády či legie součást každodenního života a přesto se v nich páchá astronomické množství zločinu. Policejní hlídky jsou průběžně napadány kameny, zápalnými lahvemi, pyrotechnikou a vzácně se po nich i střílí. Stejně tak hlídky řadové francouzské armády. Cizinecká legie má u útočníků naštěstí většinou trochu jinou pověst a tak se nám zatím spíše tyto potíže vyhýbají.
(Clichy-sous-Bois, Paříž), zdroj: Google Maps
I tak však pravidelně řešíme lehčí potyčky, občasné útoky nožem či jinou zbraní a další výtržnosti. Velmi časté jsou také nekončící provokace, kdy si převážně arabští útočníci, vědomí si své praktické nedotknutelnosti před zákonem, dovolí na uniformovaného a ozbrojeného příslušníka opravdu hodně. Když už se nějakého podaří chytit, je kvůli tlaku ze strany vládních zájmových skupin, neziskovek a lidskoprávních organizací většinou potrestán jen symbolicky.
Vybrané čtvrti často navíc už ani nepřipomínají Francii. Mluvíme tady o ulicích, kde jsou trhy jako vystřižené ze subsaharské Afriky, kde se porcuje čerstvé a ne-tak-úplně-čerstvé maso na slunci, vaří a připravuje se v totálně nevhodných hygienických podmínkách a kde lidé chodí ve směsi krve, bahna a odpadků. Jsou zde ulice, které jsou pokryté odpadem, mokrými matracemi, ohořelými stromky, spálenými plastovými kontejnery a ohořelými troskami aut (často ještě z roky starých nepokojů). Graffiti v arabštině jsou fakticky všudypřítomné, často v podobě šahády či stylizované černé vlajky Islámského státu. Není neobvyklé, že v takové čtvrti jsme jediní (!) Evropané mezi stovkami lidí.
Při hlídkách velmi často řešíme standardně:
1) Údajné nástražné zařízení (například prázdné batohy a tašky jsou často výtržníky využívány k „nalákání“ policie a následný útok na ni. Legionářů se ale útočníci bojí a tak povětšinou spíše sledují z dálky s šátky přes obličej.)
2) Výtržnosti ve stylu konfliktu dvou „rodin“ (zdejší rodiny mají třeba třicet a více členů a rodiné neshody se často řeší noži, mačetami či sekerami)
3) Asistenci jiným složkám (převážně policii) při zatýkání apod., kdy fungujeme jako „odstrašující prvek“. Policie samotná zde často nemá šanci normálně fungovat, čtvrti mají vlastní pravidla a zákony, často kopírující šáriu.
4) Přímou pomoc jiným složkám v nesnázích – viz poslední útok zápalnými lahvemi na dvě policejní auta v metropolitní části Paříže, který zažehl současné už přes týden trvající protesty. Další kapitolou jsou různé žhářské útoky, kdy asistujeme zase hasičům. Mnozí hasiči vyjadřují naprostou frustraci nad tím, že nemohou vykonávat svou práci bez ochrany ozbrojených legionářů či vojáků standardní armády. Zprávy o ručním granátu (!) vhozeném do hlídkového vozu jsou také častější, než zdrávo. Při cestě na patrolu je normální, že si před námi kolemjdoucí arabští mladíci automaticky nasazují a stahují kapuce přes obličej. Média samozřejmě všechny tyto události neukazují a neinformují u nich. Věřit, že nejde o účelné přehlížení, se mi nechce. Stejně tak francouzská média ukazují extrémní zaujatost, kdy z principu ŽÁDNOU z těchto událostí nikdy nespojují s islámským fundamentalismem. Pachatelé jsou vždy „francouzi“ či „mladíci“ a občas i „děti“ (to, když jim je sedmnáct let). Francouzi samotní často o těchto tématech nechtějí ani slyšet, natožpak mluvit.
Mezi francouzskými vojáky, policisty ale i mezi našimi kolegy a vedením se hovoří o tom, že situace je dlouhodobě neudržitelná a že do pár let se přesuneme do pouliční války a bude to válka, kterou neuvidite v televizi, ale rovnou v našich městech. Změna může přijít jedině v případě, že lidé zvolí v prezidentských volbách toho, kdo vyvede Francii ze spárů teto šílené politiky pomalu zpátky na nohy. V opačném případě lze říct jen jedno: Bůh nám pomáhej!…“
(Clichy-sous-Bois, Paříž), zdroj: Google Maps
….a Čeněk přidává pár slov k tomu, jak no-go zóny vnímají politici a úřady:
„….Ta tématika je často trochu odlišná od toho, jak ji prezentují média z obou stran. Potíž není v tom, že by „no-go“ zóny neexistovaly, potíž je v tom, že často lidé neví, kde začínají a kde končí. Stejně tak to neví často příslušníci složek, takže se stává, že když přijdou do služby noví policisté/četníci či nedejbože se jim obmění vedoucí sbor, tak do těchto míst prostě zabloudí s tím „proč tam doteď nikdo nehlídkoval„.
Navíc každá z těch no-go zón není nijak vyhrazená, přirozeně ty kriminální skupiny nejsou kdovíjak organizované – tzn. jednou relativně v klidu projedete prostě hodně ošklivou čtvrtí na úrovni skoro-chánova a pak týden slyšíte, že tam někoho přepadli, zbili, zapálili hlídkový vůzapod. Na to často francouzské neziskovky a vládá hřeší
Policejní složky si stěžují že ve čtvrti „XY“ se nedá pracovat, ba dokonce tam ani pobývat. Vláda tam vyšle komisi, neziskovky složené ze „členů komunity“ (třeba Arabů) a ten den je přirozeně všude sice bordel, nějaká ta lehčí výtržnost ale nic vážného. Pak se vydá zpráva, že je vše v pořádku a že jediné, co je třeba, je zlepšit výchovu mladých, aby nedělali nepořádek na veřejném prostranství :-).
Neumíte si představit tu frustraci, kterou francouzské složky cítí. A což o to policisté, či vojáci a nebo narovinu legionáři (zcela upřímně, mnohé tyhle konflikty baví) ale hasiči, záchranáři – ti jsou bez šance….“
Zdroj: 1