Před několika lety se internetem začala šířit zpráva o monstrózním experimentu ze 40. let 20. století, kterého se mělo zúčastnit 5 lidí. V rámci něj měli vědci na účastnících experimentu testovat, jaký dopad na ně bude mít spánková deprivace. V bdělém stavu je měli udržovat speciálně vyvinutým plynem, napouštění do malé, prosklené místnosti, ve které se nacházely. Vědci přitom měli účastníků přes skleněné stěny několik dní pozorovat. Přestože po několika letech bylo to, že se tento experiment uskutečnil, vyvrácené, dodnes se najdou lidé, kteří mu věří. Jelikož však šlo o opravdu zvrácený příběh, kteří lidi stále fascinuje, přinášíme vám popis toho, jak daný experiment údajně proběhl.
První až čtvrtý den
Vše probíhalo relativně bez problémů. Vězni opravdu nespali, diskutovali spolu většinou o traumatizujících zážitcích z jejich minulosti. Jejich myšlenky byly však stále temnější a negativnější.
Pátý den
Nálada zajatců se zhoršovala. Začali protestovat proti věznění, vadily jim podmínky, v nichž byli drženi a stěžovali se na vedlejší účinky plynu – například na paranoiu.
Přestali komunikovat společně, ale postupně po jednom začali do mikrofonů v místnosti šeptat a donášet na ostatních vězňů, s cílem získat si přízeň vědců. Postupně se však jejich věty měnily na nesmysly.
Devátý den
Bez jakýchkoliv příčin začal jeden z vězňů náhle křičet. Nepřetržitě běhal dokola po místnosti a vřískal z plných plic. Tento jeho stav trval až neuvěřitelné 3 hodiny, po kterých jeho unavené hlasivky vydávaly už jen vřeštivé zvuk
Zvláštní však bylo to, že za celou dobu jeho řádění si ho ostatní vězni vůbec nevšímali. Úplně ho ignorovali a dále pokračovali v bezvýznamném šepotaní do mikrofonů.
O chvíli však stejný záchvat postihl dalšího vězně. Vřískal na plné hrdlo. Ostatní vězni začali odrazu vytrhávat strany z knih, nanesli na ně své vlastní výkaly a stránku po stránce takto lepily na tlusté sklo. Když ho zaplnily celé a ztratili vizuální kontakt s vědci, utichl veškerý křik a dokonce i šepot.
Desátý až třináctý den
Vědci od incidentu s křikem stále nic neslyšeli, ale dovnitř do místnosti stále neviděli. Ticho si vysvětlovali porouchanými mikrofony, ačkoli jejich neustále kontrolovali, protože podle nich nebylo možné, aby se z místnosti neozývali vůbec žádné zvuky. Hodnota spotřeby kyslíku v místnosti ukazovala, že všichni vězni musí být naživu. Spotřeba kyslíku byla dokonce na počet 5 osob nadměrně zvýšená, jakoby neustále prováděli nějakou náročnou fyzickou aktivitu
Čtrnáctý den
Vědci už nevydržely napětí a museli se pokusit zkontaktovat s vězni. Přes reproduktor jim oznámili zprávu: „O chvíli otevřeme komoru, vejdeme dovnitř a zkontrolujeme mikrofony. Odstupte od dveří a lehněte si na zem s rukama za hlavou, jinak budete zastřeleni. Jeden z vás tímto získá okamžitou svobodu. „
Jeden v vězňů jim hned nato tichým hlasem odpověděl do mikrofonu: „My už nechceme být svobodní.
Mezi vědci a vojáky, kteří financovali tento projekt, se strhla debata o dalším postupu, což zapříčinilo odložení plánu vstupu do komory.
Patnáctý den
Vědci se navzdory obavám rozhodli komoru otevřít. Začali s vyprazdňováním místnosti od uspávacího plynu, ale reakce vězňů jejich velmi překvapila – okamžitě začali prosit o obnovení jeho přívodu.
Když vojáci společně s pár vědci vstoupili do místnosti, vězni začali nepříčetně křičet a běhat po místnosti. Co ale vojáků šokovalo víc – žili už jen čtyři z nich. Všichni měli hluboké rány, či viditelné kosti trčící ze špičky prstů – což napovídalo sebepoškozování.
Jídlo, které dostali před pěti dny, zůstalo zcela nedotčené, zato pátý, už mrtvý vězeň, měl vyžranou svalovinu na nohách a jiné části jeho těla byly roztrhané na kusy, které zacpávali odtok uprostřed místnosti, což zapříčinilo, že z ní nevytékala voda, ale hromadila se na podlaze.
Když se vojáci pokoušeli dostat vězňů pryč z místnosti, kladli velký odpor a bojovali s nimi. Při tomto zápase si jeden vězeň natrhl slezinu a musel být okamžitě transportován do nemocnice, kde ho chtěli uklidnit sedativy, které však nezabíraly. Napadl každého, kdo se k němu jen trochu přiblížil a neustále opakoval „Víc!“, Až nakonec naposled vydechl.
Zbylí tři vězni, kteří přežili, nepřetržitě prosili o plyn, přičemž jeden z nich měl už úplně zničeny hlasivky. Vězeň s nejrozsáhlejšími zraněními byl převezen na operační stůl, kde mu bylo po dlouho kladeného odporu podané anestetikum, které však nezabralo. Na to, aby ho uspali, museli použít obrovskou dávku, ale v tom momentě, jak vězeň usnul, se mu najednou zastavilo i srdce.
Poslední vězeň se okamžitě rozkřičel, aby byla místnost opět napuštěna plynem. Jeho EEG už však vykazovalo stejné rovné čáry, jako u předchozího pacienta, který právě zemřel. Do komory okamžitě vnikli tři vědci, jeden z nich vytáhl zbraň a namířil ji na posledního vězně, který byl stále připoután k posteli.
„Nebudu tu zavřený s těmito bytostmi! Ne s tebou! „, Křičel na pacienta. „Kdo si ?!“, dožadoval se odpovědi. „Chci to vědět!“.
Vězeň se usmál. „Co si tak rychle zapomněl? Jsme vy. Jsme chaos, který je v každém z vás, který neustále prosí o svobodu v hloubce vaší zvířecí mysli. Jsme to, před čím se každou noc schováváte ve svých postelích. Jsme to, co vy skrýváte za svůj spánek, který my už nikdy nedosáhneme. „
Vědec se odmlčel. Namířil mu zbraň na srdce a vystřelil. Vězeň, umíraje tiše vyslovil: „Tak blízko k svobodě …“
Je pro vás více neuvěřitelný samotný příběh, nebo to, že mu někteří lidé skutečně uvěřili?
Zdroj: 1