V další části rozhovoru pro Sputnik, který vedl generální ředitel MIA Rossiya Segodnya Dmitrij Kiseljov, promluvil ministr zahraničí Ruska Sergej Lavrov o tom, jestli bude válka na Donbasu, proč se nemůže Zelenskyj dovolat Putinovi a o čem jsou v Moskvě ochotni jednat s nynějším ukrajinským vedením. (Foto: Wikimedia)
Napětí v Donbasu od začátku roku stoupá.Po Bidenově telefonátu Putinovi se zdá, že se to vytratilo.Můj dojem, který jsem sdělil v programu Vesti nedeli je to, že vojenské záruky Spojených států pro Ukrajinu se ukázaly jako blaf. I tak se ale přestřelka nezastavuje, používají se velké kalibry, zakázané, a pocit je takový, že se tento svět příliš neliší od války, vyrovnanost je velmi nestabilní. Na Donbasu je již více než půl milionu ruských pasů, občanů Ruské federace. Bude válka?
Pokud to záleží na nás a na domobrancích, nakolik dokážeme porozumět jejich principiálním přístupům, pak se válce můžeme a měli bychom se vyhnout. Když mluvíme za ukrajinskou stranu, za stranu Zelenského, nechystám se hádat, protože podle vnějších znaků je pro něj hlavní věcí zůstat u moci a je připraven zaplatit jakoukoli cenu, včetně oddávání se neonacistům a ultraradikálům, kteří nadále prohlašují donbaské domobrance za teroristy. Alespoň ať si přečtou, prostě se podívají naši západní kolegové na vývoj událostí od února roku 2014. Žádná z těchto oblastí nezaútočila na zbytek Ukrajiny. Byli prohlášeni za teroristy, nejprve na ně namířili protiteroristickou operaci, poté nějakou operaci společných sil. Ale oni nemají touhu, to víme jistě, vést válku se zástupci kyjevského režimu. Opakovaně jsem svým západním kolegům říkal, kteří absolutně zaujatě posuzují to, co se děje, bezohledně chrání kroky Kyjeva, říkal jsem jim, že existuje objektivní obraz, který naši novináři, vojenští korespondenti, kteří tam pracují v podstatě nepřetržitě, na pravé straně kontaktní linie pravidelně ukazují.
V zákopech.
V zákopech. Ale oni neustále, denně dělají reportáže, z nichž můžeme soudit, jak se cítí obyvatelé těchto území, která byla ekonomickou blokádou odříznuta od ostatní Ukrajiny, území, kde pravidelně umírají děti, civilní občané, kde se rozpadává civilní infrastruktura, školy a mateřské školky. A zeptal jsem se, dělám to pravidelně, našich západních kolegů, proč nestimulují svá média k tomu, aby zorganizovala stejnou práci na levé straně linie dotyku, aby bylo jasné, jaké škody tam byly způsobeny a jaké objekty tím nejvíce utrpěly. Vždyť OBSE před několika lety přece jen po našich mnohaměsíčních žádostech zveřejnila nejen zprávu o tom, kolik zahynulo lidí a kolik jich bylo zraněno, ale zprávu, která dokládala, kolik civilních objektů a civilních osob tím utrpělo na území domobranců a kolik na Kyjevem kontrolovaném území. A tato statistika není ve prospěch Kyjeva až pětinásobně, potvrzuje, že v drtivé většině případů začíná Kyjev útočit na civilní objekty a domobranci útočí odvetou na pozice, odkud se střílí. Od té doby se snažíme, aby byly podobné zprávy pravidelné. Vedení speciální monitorovací mise i samotné OBSE je v této otázce jaksi nejisté a snaží se všemožně vyhýbat zveřejnění takové poctivé informace. Pokud jde o poslední události, kdy jsme jasně oznámili, že pořádáme cvičení Jižního a Západního vojenského okruhu Ruské federace, nic jsme neutajili, prováděli jsme čtrnáctidenní manévry na vlastním území, pamatujete si, jaký povyk začal, že prý Rusko přesouvá vojska ke hranici Ukrajiny. Už samotná terminologie: my říkáme, že je to cvičení Jižního a Západního vojenského okruhu a oni říkají, že Rusko umisťuje své vojenské útvary na hranici s Ukrajinou. A pak, když cvičení skončilo a my o tom informovali, zazněly odtamtud ze západní strany škodolibé výkřiky, že prý Rusko muselo ustoupit. Víte, existuje takový výraz – seberealizující proroctví, to je něco jiného, to je wishful thinking, kdy se vydává přání za skutečnost. Mimochodem se to podobá situaci s G7: pokaždé, když se scházejí, říkají: „Nebudeme zvát Rusko zpět do G7.“ Proboha, kolikrát jsme už řekli, že se tam nikdy nevrátíme. Ta G8 už nebude, patří to minulosti, ale nicméně se to neustále opakuje, stejně jako i to, že se Rusko vzdalo a odsunulo svá vojska, vrátilo je do kasáren, a to ukazuje, že Západ chce toho využívat především pro propagaci svého rozhodujícího slova, rozhodujícího postavení v mezinárodních vztazích. A to je smutné.
Téma ukrajinského urovnání však projednával Putin s Merkelovou, v těchto dnech o tom prezident Putin hovořil s prezidentem Macronem, byla o tom řeč také v průběhu nedávného rozhovoru s Bidenem. Situace je podle mého názoru velmi jednoduchá. Ti, kdo nadržují Zelenskému a jeho týmu, ho vůbec nechtějí přimět k plnění minských dohod. Chápou úplnou bezperspektivnost sázky na použití síly, uslyšeli signály, které zazněly z Doněcka a Luhanska o jejich odhodlání bránit svou zem, svůj domov a své obyvatelstvo, které nechce žít podle zákonů, které jim vnucují neonacisté. A prezident Putin řekl velmi jasně, že nikdy nenecháme v nouzi ty, kdo žijí na Donbasu, ty, kdo se postavili na odpor vyloženě radikálnímu neonacistickému režimu. A to, co říká prezident Zelenskyj v různých svých interview, že prý nejsou na Ukrajině žádné problémy ani s ruským jazykem, ani s Ruskou pravoslavnou církví a že je ochoten to všechno projednávat s prezidentem Putinem – víte, rozumný člověk – a vždy jsem si myslel, že je rozumný – by se měl snad stydět za tato slova, že s ruským jazykem nejsou žádné problémy a že Ruská pravoslavná církev také nemá žádné problémy se svou činností na Ukrajině. Jsem přesvědčen, že to všechno ví velmi dobře. Možná ho vůbec o ničem neinformují a žije v jakémsi uzavřeném světě. Západ však určitě dal Zelenskému znamení. Řekl jste, že je nesmyslné počítat s vojenskou pomocí Spojených států. To věděli všichni a vždy. Měl-li někdo iluze, že takovou pomoc dostane, nestojí podobní rádcové za nic v žádné vládě, včetně vlády pana Zelenského.
A ze strany Západu pokračují bohužel pokusy nás všemožně přesvědčit o tom, že je třeba nějak zmírnit minské dohody, změnit nějak jejich posloupnost. Zelenskyj říká, že se mu to nelíbí. A co když to uděláme opačně: nejdříve vezmeme toto území pod úplnou kontrolu, včetně hranice s Ruskem, a pak už budeme rozhodovat o volbách, o amnestii a vůbec o všem, co tam musí být, o zvláštním statusu těchto území… Je jasné, že kdyby to takto udělali, kdyby jim to někdo dovolil, došlo by tam ke skutečnému masakru. A Západ ho nemůže nebo nechce donutit k plnění minských dohod přísně v té posloupnosti, která nemůže mít dvojí interpretaci a která byla stanovena a vypsána od prvního až do posledního kroku. A kontrola hranice – to už je ten poslední krok, když budou tato území mít zvláštní status zakotvený v ukrajinské ústavě, když budou na těchto územích uspořádány svobodné volby, které uzná OBSE, a tak dále. A samozřejmě, když bude úplná amnestie, ne taková, jakou si představovali za Porošenka a za nynějšího režimu, že se prý podíváme, a ti, kdo nespáchali nějaké zvláštní zločiny, budou amnestováni individuálně. To je další zkreslení. Minské dohody předpokládají úplnou amnestii pro všechny, kdo se zúčastnili bojových akcí na obou stranách bez jakéhokoli přechodného soudnictví, o čemž začínají nyní mluvit naši západní kolegové. Proto si myslím, že teď leží hlavní odpovědnost na Západu, protože jenom Západ může Zelenského donutit, aby udělal to, pod čím se podepsal jeho předchůdce a sám Zelenskyj, když v prosinci roku 2019 v Paříži spolu s prezidenty Ruska a Francie a kancléřkou Německa potvrdil, že minské dohody nemají žádnou alternativu, a převzal závazek inkorporovat otázky zvláštního statusu Donbasu do zákonodárství a do základního zákona.
Mnozí nechápou, proč Rusko neuznává Donbas, ale Abcházii a Jižní Osetii uznalo. A dokonce mezi mými kolegy novináři zní občas požadavek uznat konečně Donbas – DLR a LLR. Proč to ale neděláme?
Máte pravdu, je tu možná určitá podoba s Abcházií a Jižní Osetií s jednou výjimkou – v Abcházii a Jižní Osetii, když došlo k Saakašviliho útoku na Cchinvali, na pozice mírových sil, mj. i ruských, nebyly tam uzavřeny žádné dohody podobné minskému komplexu opatření. Nebyl tam dokonce podepsán, ale prostě projednán dokument Medvěděva-Sarkozyho, který předpokládal celou řadu opatření. Gruzie ho ale nepodepsala. A už poté, co se domluvil s námi zde v Moskvě, odletěl Sarkozy do Tbilisi, aby zajistil podporu tohoto dokumentu ze strany Saakašviliho. Saakašvili tento dokument podepsal teprve poté, co z něho vyškrtl klíčové body. Sarkozy se to pokusil představit jako kompromis, všem to bylo ale jasné. Dokument začínal jednou větou, preambulí – Ruská federace a Francouzská republika ve snaze o normalizaci situace v Zakavkazsku navrhují Gruzii, Jižní Osetii a Abcházii následující: zastavení palby… A tuto preambuli Saakašvili vyškrtl, a vyšlo prostě: první bod – zastavení palby atd. A od té doby Západ žádá, abychom tyto dohody plnili. Uvádím to prostě jako příklad.
V případě Donbasu byla situace jiná, sedmnáctihodinová jednání v Minsku za účasti předáků normandského formátu – prezidenta Hollanda, kancléřky Merkelové, prezidenta Porošenka a prezidenta Putina – přinesla výsledek, který byl o dva dny později schválen v Radě bezpečnosti OSN bez jakýchkoli dodatků a bez sebemenších pochyb o tom, že je nutné ho plnit. Vzpomeňte si jen na to Zelenského prohlášení, které učinil, když se už vzdal naděje obrátit minské dohody vzhůru nohama – že tyto dohody už nejsou k ničemu, my je ale potřebujeme, protože zachování minských dohod je zárukou toho, že budou zachovány také sankce proti Rusku. Ptáme se Západu, jak to hodnotí? Odvrací oči a nemohou nic říci. Myslím si však, že to je hanba, když dochází k podobnému znevážení mezinárodně právního dokumentu, a Západ, který je spoluautorem tohoto dokumentu, a který ho podpořil v Radě bezpečnosti OSN, ukazuje svou úplnou bezmocnost.
Zelenskyj se nemůže Putinovi dovolat, ten prostě nebere telefon. Kuleba se nemůže dovolat vám. Co to znamená? Proč?
Znamená to pouze to, že i v tomto směru se snaží pozměnit minské dohody a představit Rusko jako stranu konfliktu. Protože dotazy, které přicházely jak od mého kolegy Dmytra Kuleby, tak i od prezidenta Zelenského, se týkaly tématu urovnání na Donbasu. A na to jsme jim odpovídali: „Milí přátelé, měli byste to projednávat nikoli s námi, ale s Doněckem a Luhanskem, s tím jste souhlasili v rámci minských dohod. Tam je přece zapsáno, že klíčové etapy urovnání mají být předmětem konzultací a koordinace s Doněckem a Luhanskem. A když říkají, že tam u nás vzniká nepříjemná situace na linii dotyku a že si chtějí promluvit s ministrem Lavrovem nebo s prezidentem Putinem, tak to je omyl. A prezident v průběhu schůzky s Alexandrem Grigorjevičem Lukašenkem v těchto dnech v Kremlu velmi jasně řekl, že když o tom chtějí mluvit, musí si zvolit jiného spolubesedníka. Pokud ale naši kolegové, včetně prezidenta Zelenského, chtějí projednat normalizaci dvoustranných vztahů, tak prosím, jsme na podobný rozhovor vždy připraveni.
Odpověď ale zatím není? Takový souhlas…
Slyšel jsem, že Zelenskyj řekl, že Jermakovi, šéfovi své kanceláře, nařídil, aby se domluvil o termínech a místě a že to místo není důležité, protože každý den průtahů znamená, že umírají lidé. Mimochodem k tomu, že umírají lidé, a co se děje na linii dotyku. Kyjev v posledních několika týdnech začal jaksi velmi agresivně prosazovat myšlenku, že je nutné znovu potvrdit zastavení palby. Všichni jeho západní ochránci nás začali vyzývat, abychom přiměli Donbas k tomu, aby se zastavení palby konečně uskutečnilo.
Prezident Putin v telefonických rozhovorech s prezidentem Macronem a s kancléřkou Merkelovou v minulých několika týdnech připomenul fakta. Ta fakta jsou taková, že v červenci roku 2020 bylo v kontaktní skupině dosaženo snad nejvážnější a nejefektivnější dohody o zastavení palby. Efektivní, protože v ní byl zkoordinován mechanismus kontroly jejího plnění. Tento mechanismus předpokládal posloupnost opatření a především závazky každé strany neopětovat palbu hned na místě, ale ohlásit toto porušení vyššímu velení. A teprve poté, co dostanou do tohoto vyššího velení rozkaz, co mají dělat: buď palbu opětovat, nebo se přece jen domlouvat pomocí mechanismů, které se vytvářejí pro komunikaci polních velitelů. A tato dohoda, jak se ostatně předpokládalo, byla realizována v rozkazech vydaných v Doněcké lidové republice a Luhanské lidové republice. Tyto rozkazy byly zveřejněny, jsou to vojenské rozkazy. A Kyjev se zavázal, že udělá totéž, ale neudělal to. Místo toho si začali znovu hrát se slovy, místo aby plnili závazky hlásit jakékoli ostřelování nejvyššímu velení a dostávat od něho rozkazy, začali nahrazovat toto velmi jasné schéma jakýmisi mlhavými formulacemi i nehledě na to, že na všech následujících schůzkách jim to představitelé Doněcka a Luhanska a také naši představitelé připomínali. V normandském formátu se tím poslední měsíce zabýval Dmitrij Kozak v kontaktech se svými francouzskými a německými kolegy, ze strany Ukrajiny se toho zúčastnil Andrij Jermak.
Četl jsem záznamy těchto rozhovorů. Je to jako, když hází hrách na stěnu. A najednou před několika týdny se ukrajinské vedení rozhodlo, že je třeba zase projednávat téma zastavení palby. Je to hanebné a nedůstojné.
Víte, s velkou radostí se podíval na seriál Služebník lidu, kdy ještě nikdo ani netušil, že jeho hrdina také v reálném životě nastoupí tuto cestu. Nastoupil ale jinou cestu, protože kdyby se Volodymyr Oleksandrovič Zelenskyj teď znovu podíval na tento seriál a snažil by se pochopit přesvědčení člověka, kterého tak dobře ztvárnil na obrazovce, a porovnal by pak tato přesvědčení s tím, co nyní dělá, pochopil by, že se mu to přetělesnění podařilo. Nevím, kdy byl sám sebou a kdy se přetělesnil, ten kontrast je ale zarážející.
Zdroj: 1