Jak to bylo dříve, než nadešla éra igelitových pytlíků? Připravila jsem si rozhovor se svou mamikou Janou. Je jí 64 let. V životě už vyzkoušela mnoho profesí, jednou z nich byla i prodavačka. Jak to tedy fungovalo například před 40 lety?
Ty jsi se vyučila prodavačkou v roce 1970.
To jsem začínala 1970-73
Co jste se učili? Jak obsluhovat zákazníky?
Učili jsme se například vážit zboží. Měli jsme váhu mechanickou. Na ní byly číslice a třeba salám stál, dám příklad, 32 korun za kilo a bylo to třeba 20 – 22 dkg, tak jsme si to museli spočítat, kolik to je. Byla tam sice pomocná stupnice, ale to bylo tak přibližně, abychom si to zkontrolovali. Žádný kalkulačky, všechno ručně. Pak jsme také vybalovali zboží.
Byly v té době už plastové obaly na nákupy?
To si nepamatuji, že by byly nějaké plastové obaly. Byly akorát igelitový pytlíčky, co v nich byly balené kroupy nebo podobně. Byly to takové normální igelitové pytlíky, ale to už tak chodilo z výroby. Ale že bychom tam měli igelitový pytlíky a lidem do toho dávali třeba rohlíky, to neexistovalo. Tyto věci jsme dávali do papírových pytlíků.
A jak jste to dělali dřív, když nebyly igelitové pytlíky, jak se to dělalo v obchodě?
V obchodě se všude vážilo do papírových pytlíků (to sypké). Ale třeba máslo se balilo do pergamenového papíru. Říkalo se mu kupecký papír.
Když si říkala, že se to zboží vybalovalo, co všechno se vážilo? Jak a jakým způsobem, co si dneska už neumíme představit, co všechno nebylo v obalech a lidi si to odnášeli z nákupu jinak než dneska?
Většinou strouhanka, protože ta se dělala ze starých ztvrdlých rohlíků, co zbyly na krámě. Pekař si to odvezl, , v pekárně z toho namleli strouhanku a zase nám to přivezli. Pak třeba sušené švestky, nebo máslo, tomu se říkalo stolní krájené máslo. To jsme vážili po čtvrt kile, po půl kile. Pak mouka, cukr to bylo všechno balené. Droždí se rozvažovalo, to byly takové celé kostky, které se nakrájely.
Co takové nápoje nebo mléko?
Mléko ze začátku, co jsem se učila bylo dodáváno v konvích o objemu 25 litrů. Pak se odměřovalo do bandasek. A pak bylo mléko plnotučné a to začalo chodit v lahvích.
To si ještě pamatuji
V lahvích bylo už všechno, lahve byly vratný, lidi nám je přinesli zpátky a láhve se vracely zpět.
A byly zálohy jako dneska?
Byly zálohy, asi korunu za lahev. Tenkrát vlastně byly i skleničky na jogurty vratný.
No, to už si dneska neumím představit
Přitom ale mluví o tom, že je nedostatek obalového skla, tak já nevím, proč ty skleničky neberou zpátky. Že by to čištění bylo tak finančně náročný, že by se jim to nevyplatilo?…
Co váha papírových pytlíků? Mě se někdo ptal, když nabízím látkové pytlíky, že je to přidaná hodnota k váze, co si ji kupují. Jak to bylo v té době?
V té době to bylo tak, že váha měla dvě místa, to, kam se dávalo zboží a na druhou stranu se dávalo závaží. Pytlík se dal na tu stranu závaží a tím se odečetla jeho váha. Dneska to jde u vah v menších obchodech. Když si to koupíš v supermarketu nebo v obchoďáku, tak tam to jde přes pultovou váhu a ta to také odečte.
Jak se potraviny uchovávaly v prodejně dříve? Dneska jsou všude vybavené mrazáky a otevřené chladící boxy, na chlazené, nebo například mléčné potraviny. Jak jste to vlastně dřív uchovávali?
My jsme taky měli mrazáky.
Měla jsem na mysli, že nebyly ještě všude takové velké chladící boxy na vše, tak jak se ty potraviny uchovávali? Muselo to mít nějaké konzervanty? A taky asi nebyla taková nabídka množství potravin.
Teď už je mnoho potravin trvanlivých, dneska to má víc konzervantů. Dříve ať to byly ty uzeniny nebo mléčné výrobky, tak nevydržely měsíc. To mělo třeba týden nebo čtrnáct dní nejvýš trvanlivost. Ale taky, když to přivezli, muselo to jít hned do lednice nebo jsme měli chladicí vitrínu a mrazák. Ale nemělo to takovou trvanlivost jako teď třeba salámy. Uzeniny jsme dostávali třeba dvakrát týdně. A dnes jim to přivezou a mají to tam třeba měsíc.
Nyní se vozí třeba z druhé strany Čech, ze Slovenska a z ciziny. Dříve byly v okolí pekárny a mlékárny, vše bylo z místních zdrojů.
Jistě, tady byl třeba jogurt, tvaroh a jiné byly z místní mlékárny z Chocně. Tenkrát, když to začalo v Žamberku, tak se to vozilo tam odtud. Ale že by se to vozilo třeba až z Olomouce, to si nepamatuju.
Dneska, když jdeš do obchodu, tak máš širokou nabídku, že člověk občas váhá z čeho vybírat. Máme všeho hojnost. Já pamatuji, i že jako dítě jsem stála fronty na banány a mandarinky.
To je už zase další téma na jiný rozhovor.
Děkuji Ti mami za sdílnost, že jsme mohly spolu zavzpomínat jak to bylo dříve…
Zdroj: 1