V 50. letech se celá její rodina stěhovala z obavy ze záplav. V jejich blízkosti totiž vybudovali vodní elektrárnu. „Otec se bál povodně, řekli mu, že nás zatopí, a tak jsme museli odejít. Moje matka byla negramotná, ale velmi laskavá a dobrá žena.“
Od konce 50. let až do roku 2002 žila Morechodova ve městě Irkutsk. Dlouhá léta pracovala v místní továrně. Později se vdala, měla čtyři děti a v roce 2011 se stává důchodkyní. Nakonec se vrátila do původního domu svého starého otce v blízkosti Bajkalu.
„Přestěhovali jsme se sem spolu s manželem, když jsme šli do důchodu. Koupili jsme si krávu a založili farmu,“ říká Ljuba. „Do té doby jsme tu neměli ani světlo, vždy jsme tu žili sami a žiji tak i dnes, ničeho se nebojím.“
U Bajkalu žije v současnosti jednoduchý život. Stará se o dobytek a nosí dřevo na topení. Ve skutečnosti však přiznává, že je už velmi unavená. „Bolí mě srdce i páteř. Se srdcem jsem měla problémy už v mládí. Dokonce slaběji slyším, za chvíli budu asi celkem hluchá.“ Oblast Bajkalu navzdory zdravotním problémům nechce opustit. „Je to drsné, ale Bajkal je jako zrcadlo, odrazem všeho. Je to neuvěřitelná krása.“
Připouští, že malý pozemek a dům, ve kterém žije už zcela sama, jsou pro ni vším. „Po manželově smrti jsem to mohla ukončit, ale nedokázala jsem to udělat. Otec i matka tu kdysi žili, je to i můj domov.“
Podle jejích slov většina lidí skutečnou krásu Bajkalského jezera vůbec nevidí. V létě do těchto oblastí chodí více lidí a bohužel zanechávají za sebou množství odpadu. Baba Ljuba je na to mnohokrát upozorňuje. “Jsem naštvaná, že lidé házejí odpadky do jezera. Vždy jim říkám, aby si je po sobě sbírali.“
Jednoduchá stará žena sice žije celkem sama na břehu rozsáhlého jezera, ale cítění k životnímu prostředí má možná silnější než mnozí lidé ve městech. Znečišťování jezera zažívá na vlastní oči. Přesto si udržuje dobrou náladu, pečuje o svá zvířata, bruslí jako mladá dívka a svého domova se tak brzy nehodlá vzdát.