Zveřejňujeme v plném znění, tak jak nám bylo doručen do redakce:
Dovoluji si tady otisknout dopis od mě známého zdroje a připojuji i svou osobní zkušenost. JK
Milí farníci, bratři a sestry,
rád bych vám sdělil moji zkušenost s ubytováním muslimské rodiny u nás doma.
V roce 2007 jsem pomáhal v jednom nejmenovaném uprchlickém táboře spoluorganizovat vánoční besídku a dárky pro uprchlíky a jejich děti. Po skončení akce si mne vyhlídl otec jedné uprchlické rodiny a pozval mne k nim do pokoje. Zde mi se svou manželkou líčili svůj těžký život, válku v jejich zemi, jejich riskantní útěk za hranice, vyvraždění rodiny, apod. Neubránil jsem se dojetí a slzám.
Rozhodl jsem se, že těmto chudákům, kteří toho tolik prožili, musím pomoci, a ihned jsem jim věnoval určitou finanční částku. Vyměnili jsme si telefonní čísla a já jim slíbil, že jim pomohu, jak jen budu moct.
Začal jsem pro tuto rodinu sháněl oblečení, pro děti hračky, čokolády, cukroví atd. To se vždy opakovalo na Vánoce a Velikonoce.
Mezitím jsem obvolával a komunikoval s úřady, s Odborem azylové a migrační politiky při Ministerstvu vnitra, obtěžoval jsem poslance a senátory, aby mi pomohli této uprchlické rodině získat azyl a trvalý pobyt. Svou osobou jsem dával záruku a v případě udělení azylu jsem se i zavázal, že se postarám o jejich ubytování – bydlení.
Asi po roce, po několika mých návštěvách a nemalých finančních výdajích se jim nakonec podařilo azyl získat. Tím pádem tato rodina se dvěma malými dětmi musela opustit ubytovnu pro uprchlíky, neboť oni již získali azyl. Tehdy mi otec rodiny zavolal a sdělil, že čekají třetí dítě a že je musím dostat pryč a v Brně najít byt. Začal jsem tedy u nás v Brně shánět byt.
První odmítli, neboť byl malý. Další byt v paneláku, jim také nevyhovoval. Další byl daleko od středu města. Jen podotýkám, že jsme s manželkou a našimi 5 dětmi bydleli v bytě 2+1.
Byl jsem zoufalý, a nevěděl jsem, kde je ubytovat. Tehdy mně napadla bláznivá myšlenka: Vždyť moji rodiče mají krásnou chalupu 2+1 , vzdálenou 50 km od Brna. Tam bychom je mohli dočasně ubytovat. Mým rodičům a celé rodině se to moc nezamlouvalo, ale přesvědčil jsem, že jako křesťané máme pomáhat druhým lidem…
Bylo to v době prázdnin a my jsme byli v té době na dovolené, když se ozvali z Ministerstva vnitra, že nám druhý den stěhují rodinu, která má schválený trvalý pobyt v Česku.
Dovezli je nákladním autem, ani jsme nestihli vystěhovat nábytek a veškeré vybavení domu. Tudíž, jsme tam vše nechali k jejich používání. První moje velké překvapení bylo, že hned ve dveřích, když budoucí podnájemník spatřil na chodbě a pak i v kuchyni dřevěný kříž, tak mi razantně řekl: Toto sundej, to tady nebude. Oponoval jsem, že to přece nikomu nevadí, že zde kříž visí od nepaměti, a že my jsme křesťané. Když jsem se neměl k sundání našeho křesťanského symbolu, těhotná muslimská žena vylezla na židli, aby kříž konečně sundala. A tehdy se také zeptali oba manželé, zda zde všechno vybavení v domě zůstává. Odpověď zněla ano, je to zde pro vás, na přechodnou dobu, než se vám podaří získat jiné a třeba lepší bydlení.
Za pár dní paní porodila třetí dítě a já jsem se snažil, aby ve svém novém dočasném domově byli šťastni a nic jim nechybělo. Každou chvíli jsem tam s tatínkem jezdil a opravoval vše co se porouchalo, rozbilo a nefungovalo. Jednou, když už jsme jeli během týdne asi potřetí opravovat ucpaný záchod, byli jsme překvapeni, v jakém stavu dům nacházíme a co vše je opět zničeno a poškozeno. V tu chvíli můj otec jen poznamenal, když se vám tady nelíbí a všechno je zde tak špatné, tak se vraťte do domů. V tu chvíli se na něj náš nový podnájemník vrhl, držel pod krkem a křičel, že jej zabije. Měl jsme strach, nejen z našeho podnájemníka, ale hlavně o mého otce. Se strachem v očích jsem přesto zasáhl a vše dobře dopadlo.
Jen chci poznamenat, že rodina již bydlela třetí měsíc zadarmo, neboť nebylo vyřízeno placení a úhrada za bydlení přes úřad ve Zlíně a potažmo přes Ministerstvo vnitra, protože dotyčná rodina odmítala jet do Zlína potvrdit a podepsat prohlášení, že již bydlí.
Pokud utečenec získá azyl, je náš stát povinen zajistit a platit ubytování rodině po dobu 4 let. Tedy 4 roky bydlí rodina zdarma a ještě dostává příspěvek na děti, a na další nezbytné výdaje.
Vyřízení příspěvku na bydlení pro tuto rodinu, bylo zdlouhavé a vycházelo na 4500 Kč za měsíc. Asi po 3 nebo 4 měsících tedy začal stát platit za rodinu bydlení.
A po dalších 4 měsících nás čekalo další překvapení. Zavolali mně, abych hned přijel, že se stěhují pryč, neboť v domě se nedá bydlet, že jsme je podvedli, že dům je malý apod. Jel jsem opět k našim podnájemníkům, ale již s oběma rodiči, kteří byli majiteli domu. Když jsme přijeli, byli jsme šokováni, všechny ovocné stromy na zahradě pořezány a pokáceny, zahrádka zničená, popel a odpadky vysypány pod okny, ale největší šok byl když jsme vešli do domu: Nebylo v něm NIC. Veškerý nábytek, postele, skříně a vybavení zde nebylo, ani umyvadlo a lustry. Jediné, co na stěně viselo, byl obrázek Mekky.
Moje matka se nervově zhroutila a otec přestal komunikovat… V jediné skříni na dvoře pěstovali slepice, v druhé králíky a v pračce bylo zrní…
Takže nyní po 8 měsících naše pomoc měla skončit, problém byl i ten, že za bydlení vznikl dluh asi 14 000 Kč, který odmítali podnájemníci uhradit, i když na tento účel peníze dostali.
Začalo velké, nepříjemné a zdlouhavé jednání ohledně odchodu z domu a dluhu. Musel jsem své veškeré kroky konzultovat s právníkem, neboť i oni měli nějakého – svého právníka a jen čekali na mou chybu, či neuvážený krok. Zvali mě k přátelům, také muslimské rodině, kde pro mne mají nachystané peníze…
Tato pomoc uprchlické rodině mě stála hodně času a finančních prostředků, a proto jsem nemohl nad dluhem mávnout rukou. Byl jsem v té době jediný pracující v naší početné rodině.
V té době také začali telefonáty na můj mobilní telefon, ať to rychle vyřeším, neboť dotyčný, který špatně mluvil česky, ví, kde bydlíme, a také ví, kam chodí naše děti do školy. Také jsem občas viděl cizí auto před naším domem…
Naštěstí a díky Bohu se to zdárně vyřešilo a dům se nakonec se ztrátou podařilo prodat, neboť jsme se již do vesnice báli vrátit, kvůli sousedům, kterým jsme i tak zkomplikovali život.
A po letech jsem se dočetl v novinách, že náš starý známý byl odsouzen za těžké ublížení na zdraví, loupež, omezování svobody na několik let.
Myslím, že za dobré chování už může být také na svobodě. O setkání s nimi opravdu nestojím.
Ale přesto chci říci, že je potřeba uprchlíkům pomáhat, ale je rozumné a prozíravé rozlišovat, kdo tu pomoc potřebuje a vědět také, kdo je kdo. Nebrat si bezhlavě a naivně každého do domu.
Je potřeba říci, že to není návštěva na 14 dní o prázdninách. Oni se na vás citově navážou, utvoříte si přátelství, zvláště pokud tam jsou děti. Je to jiná kultura, jiný svět, a pokud ti lidé prošli válkou, jsou poznamenaní.
Chtěl jsem z lásky k lidem pomoci, ale nemůžu suplovat roli a úlohu státu, ten má na to prostředky a lidi, kteří se v tom denně pohybují.
Prosím, můžete-li pomoc těmto lidem, s rozvahou, poraďte se s ostatními a hlavně používat zdravý selský rozum, uvědomit si, zda na to mám a také v té pomoci vytrvat několik měsíců, či spíše několik let.
Ať vás Pán provází a Panna Maria ochrání.
Vše co jsem napsal, je pravda, ale přiznávám, že jsem nenapsal úplně všechno, některá místa neuvádím, abych se nekonkretizoval, některé věci či události jsem již z paměti vytěsnil, a také abych vás nerad vyděsil a neodradil od pomoci bližnímu.
S pozdravem Martin Naivní
Dovětek od JK
Já mám s uprchlíky o něco méně otřesnou zkušenost.
Když jsme se stěhovali z Líbeznic, tak nám doktorka vyprávěla o místní rodině z Azerbajdžánu či odkud, která má postiženého otce. Když v Čechách první den v práci vylezl na lešení, tak spadl (nebo ho někdo shodil) a zlomil si páteř. Ležel ochrnutý na lůžku. Jeho manželka byla prý bývala učitelka na vysoké škole. Dva synové. Prý to je slušná rodina. Pravda ta matka byla slušná a mírná, ale také bezmocná. Otce jsme zažili jen nemohoucího. Každopádně ze soucitu a charitativních důvodů jsme kývli na to, že jim ten dům pronajmeme.
Dokud byl otec nemohoucí, tak to fungovalo docela dobře, protože platili ze sociálních dávek, ale pak otec umřel a tím placení skončilo. Nebylo možné je dostat ven. Problém byl ten, že matka vdova nezvládala své dva mladé samce. Ti například jezdili po místních okreskách sto kilometrovou rychlostí. Vymlátili auto a málem tam někoho zabili, a pak ho navíc navíc chtěli zmlátit. Místní se tohoto muže zastávali a málem to skončilo bitkou na silnici. Známí mi pak vyčítali, co že tam živíme za mafiány. Takže plně rozumím tomu, že pronajmout uprchlíkům vlastní dům znamená udělat si nepřátele ze všech sousedů.
Každopádně osud nám byl milostiv a rozbil bojler. Tím se pro ně stalo bydlení neatraktivní a sami odjeli. Nebýt bojleru, tak je tam mám dodnes. Když jsem viděl, jak dopadla krásná dřevěná podlaha, na které jsem strávil půl roku, tak jsem se zaříkal, že už nikdy nebudu dělat charitu se svým majetkem, protože hlavně nikde nemáte zastání. Prostě stát se vás opravdu nezastane.
Pokud jste normální lidi, nezvyklí na mafiánské způsoby, ať Vás ani nenapadne, abyste svoje nemovitosti pronajali uprchlíkům. Tady myslím to nemělo nic společného s tím, že to byli muslimové, ale prostě jsou z oblastí, kde zuří buď válka, nebo mafie, jsou zvyklí na úplně jiné mravy a životní standard. Podle toho zachází i s námi.