Komentář k fotografii v plném znění: (Foto: Facebook)
Včera jsem obědval v restauraci. V legálně otevřené restauraci. Pohodička. Čisté ubrusy, příjemná atmosféra, milí číšníci, jídelní lístky, slušný výběr jídel, cenová láce. A hlavně, žádní policisté, žádné kontroly, žádná komanda, žádné pokuty.
U vedlejšího stolu obědvali piráti, u dalšího komunisté, o kus dál okamurovci a socani, modří ptáci a černoprdelníci taky, no prostě politici celého spektra a v rohu sám předseda vlády s předsedou poslaneckého klubu ANO. Asi vám už svítá. Měl jsem totiž nějaké jednání v poslanecké sněmovně.
Ale abychom si správně rozuměli. Mně osobně fungující parlamentní restaurace nijak nevadí. Je přece normální a správné, že se lidé mají kde najíst. Jenže v tomto případě jde o něco úplně jiného.
Právě tihle lidé, kteří nám ostatním ordinují všemožná opatření včetně zavřených restaurací, sami pro sebe uplatňují úplně jiná pravidla. Výmluva, že jde vlastně o závodní stravování, neobstojí. A jen tak na okraj připomínám, že právě včera v té budově, o které píšu, tihle naši dobře najedení spoluobčané zase odmávali další prodloužení nouzového stavu.
Ono by totiž vůbec nebylo na škodu, kdyby i politici na vlastní kůži pocítili dopady svých rozhodnutí. Konkrétně kdyby i v parlamentu namísto restaurací fungovalo pouze výdejní okénko. Nebo kdyby i poslanci a ministři si do práce museli vzít jídlo v kastrůlku. Nebo kdyby si po ránu museli na cestu namazat housku se salámem. Nebo kdyby i oni museli během oběda vyběhnout do ulic a tam v mrazu a na stojáka u výdejního okénka zhltnout hamburgra či párek v rohlíku. My ostatní to totiž takhle dělat musíme. Právě z jejich rozhodnutí.
Ta stará Orwellova teze pořád platí. Všichni jsme si rovni, ale někteří z nás si jsou rovnější.
Petr Štěpánek
Zdroj: 1