Jak je možné, že ze dvou pacientů se stejnou diagnózou se dva zotaví a jiní dva, zdánlivě v lepším stavu, nakonec zemřou? Jak je možné, že přes neustálý technologický pokrok je naše zdravotnictví – a s ním i zdraví většiny z nás – ve stále horším stavu? Jak poznat “šarlatána” od skutečného léčitele (nebo lékaře – protože tento často mediálně skloňovaný, hanlivý přívlastek se dá stejně dobře použít pro “pomahače” na obou stranách uměle vytvořené “bílé barikády”)?

Pštrosí stalinismus a tajemná otázka

Jediná odpověď, kterou na tyto otázky nabízí moderní západní medicína, zní asi takhle: držme se toho, co už máme, a tvrdě trestejme pokusy o změnu, ba dokonce i ty, kdo na neutěšený stav poukazují. Ideologie, přesně střižená podle metru soudruha Stalina. S její “vedoucí úlohou” a hlavou po pštrosím vzoru způsobně zapíchnutou v písku míříme tam, kam všechny totality: k neúspěchu. Posláním medicíny přece má být léčení a uzdravování – a nemocných i chorob přibývá…

Možnosti máme dvě. Buď držet “hubu a krok”, stonat, umírat a lít do soukolí medicíny ještě více peněz s nadějí, že se to nějak vyřeší samo. A nebo – se začít ptát. Ony totiž všechny zmíněné otázky – stejně jako směřování medicíny jako celku – zásadně souvisejí s jednou, základní otázkou, na niž současná “vědecká”, školská medicína neodpovídá – ba se po ní ani neptá:

Jaký je základní princip medicíny a léčení vůbec? Jinými slovy – co je to, to tajemné “něco”, co způsobí, že se nemocný vyléčí? A co nebo kdo toto tajemné něco “má”? Jak mu můžeme pomoci ve fungování?

Je to až k nevíře. Jak je možné, že v jednom z nejzásadnějších odvětví vědy si vědci, alespoň v posledních pár staletích, onu otázku pravidelně nepokládali? Jak je možné, že známe detailně fyziologické působení různých chemických substancí, ale vlastně nemáme šajna o tom, jak a proč se vůbec předepisují?

Důležité je zůstat zdravý: Detektivka se zásadní zápletkou

Odpověď tkví nepochybně v kombinaci psychologie a politologie – někde mezi rozborem stavu moderní vědy obecně a rozkrýváním působení mafií a lobbistických uskupení farmaceutického a spol. průmyslu, které si z lidské (ne)moci udělaly pedevším v posledních šedesáti letech dojnou krávu. V Protiproudu se o obé pravidelně pokoušíme.

Všem nám však jde především o jedno: uzdravit se a zůstat zdravý. A totéž umožnit našim blízkým.

Naštěstí stále více z nás nachází odvahu vytáhnout hlavu z písku. Týká se to nejen samotných nemocných, kteří masívně “utíkají” od konvenční medicíny, nejen alternativních terapeutů, ale stále širší řady lékařů samotných.

MUDr. Jan Vavrečka, PhD, je jedním z nich. Jeho článek “To největší tajemství medicíny” stojí za to dočíst do konce. Je totiž jedním z prvních pokusů medicínské vědy skutečně objasnit základní otázku léčení samotného. Jinak, než přehlíživým postojem mnoha lékařů toho času ve službách „Velkého Pštrosa“, a jinak, než jak to činí většina “alternativních” terapeutů: pokrčením ramen se slovy: “No, víte, já vím, že to zní divně, ale mně to funguje.”

Provede nás po fascinujícím detektivním příběhu, na jehož začátku stojí otázka, kterou si, jak sám pan doktor popisuje, dokáže zodpovědět tragicky malé procento studentů medicíny:

Co je to vlastně ten “placebo efekt”?

MUDr. Jan Vavrečka, Ph.D.: To největší tajemství medicíny
To největší tajemství celé medicíny jsem poznal a pochopil až po více než dvaceti letech lékařské praxe. Nikdy jsem se o něm neučil a nikdy jsem také neslyšel nic podstatného o jeho skutečném významu z lékařských knih. Poprvé jsem se s tímto tajemstvím setkal vlastně až v knize A. Loyda Léčebný kód. Autor jej ale popisuje velmi odlišným úhlem pohledu, který spíše nebude pro mnohé lidi přesvědčivý. Přitom existuje jiné, jasné a přesvědčivé vysvětlení.

Něco nás svedlo

Je paradoxní, že všichni lékaři, zdravotničtí pracovníci a vlastně i pacienti mají toto tajemství prakticky každý den na očích. Vidíme jej, ale nerozumíme mu. Pozorujeme jej, ale nechápeme. Někdo nebo něco svedlo naše myšlenky a způsob uvažování v tomto ohledu na scestí. Stali jsme se indoktrinovanými a pasivními vůči faktům.

Zmíněné tajemství medicíny bylo odborné i laické veřejnosti schováno za pojem „placebo efekt“. Placebo efekt je vychytrale zvolený termín ukrývající jednu velice zásadní skutečnost.

Dovolím si začít jedním příměrem. Třeba slovo motocykl má jako pojem zvláštní informační účinek. Kromě toho, že označuje určitou věc, informuje současně o tom, co je funkční podstatou výrobku. Je to motor a nějaký kruh, kruhy či kolo. Z pojmu motocykl si proto lidé mohou lépe uvědomit něco o vlastní funkční podstatě dané věci. Takové pojmy jazyka mají tu důležitou vlastnost, že obecně podporují u lidí správné chápání podstaty dané věci. A to na úrovni našeho vědomí i podvědomí.

Co je to dílnozdar?

Kdybychom klasický motocykl označili pojmem dílnozdar nebo třeba odstředivou sílu ve fyzice pojmem rotoefekt, jazykově si to dovolit určitě můžeme. Takové pojmy by v sobě poté možná obsahovaly informaci o příčině či o původci dané věci. O věci samotné nám ale nevypovídají vůbec nic. Dovolují lidem pochopit jiné souvislosti, ale ne vlastní funkční podstatu věci (jevu, výrobku, stavu, situace), o kterou se jedná. Stejně je tomu s pojmem placebo efekt.

Pojďme se proto zeptat: Co je vlastní funkční podstatou jevu, dnes nazývaného placebo efekt? Pojem sám nás informuje pouze o tom, že je to nějaký efekt způsobený nějakým placebem. Tudíž nepodporuje pochopení toho, o co se skutečně jedná.

Za pojmem placebo efekt se přitom skrývá a je před lidmi utajována jedna z vůbec nejdůležitějších vlastností lidského organismu. Vlastnost, která by pro svou funkční podstatu měla být dávno Svatým grálem celé medicíny. Vlastnost, kterou jsme měli již dávno široce a intenzivně rozvíjet, zkoumat, studovat, diskutovat o ní a především ji využívat. Která vlastnost to je, k tomu pojďme za chvíli.

„Placebo,“ nebo prášky?

Když se dnes zeptám studentů naší lékařské fakulty, jak funguje placebo efekt, odpovídají v široké vzájemné shodě. Podle nich a podle jim poskytnutého vzdělání je to “pouze psychologický léčebný účinek”. Když jim připomenu metodiku provádění a hodnocení klinických studií ve farmakologii, velmi rychle svůj závěr upřesní. Placebo efekt je především zcela objektivní léčebný účinek, který je pro pacienty skutečně přínosný. Účinek, který je vědecky pozorovatelný a měřitelný a nejedná se tedy o žádnou psychologickou sugesci něčeho, co nenastalo. Placebo efekt je objektivní změnou stavu pacienta a jeho organismu k lepšímu. Rozdíl je pouze v tom, že při indukci placebo efektu působíme na pacienty primárně psychologicky, zatímco při užití léčiv působíme primárně farmakologicky, imunologicky či metabolicky.

Poté mám pro studenty připravenu záludnou otázku. Ptám se jich: „Kdybyste si měli vybrat, zda vám vyšší hladinu krevního cukru v séru (glykémii) z hodnoty 10 na hodnotu 5 sníží registrovaný lék nebo ji sníží placebo efekt, co byste si vybrali?“ Každý rok mne stále překvapuje, že více než polovina dotázaných studentů odpovídá, že by si určitě vybrali nějaký vědecky prověřený lék. Pouze menšina odpoví, že je to přece úplně jedno. Bohužel pouhých 5-10 % studentů na tuto otázku odpoví správně.

Správná odpověď je taková, že z těchto dvou variant by si každý rozumný člověk měl rozhodně vybrat placebo efekt. Proč? Placebo efekt nemá žádné vedlejší nežádoucí účinky a nepředstavuje žádnou zevní intervenci do hmoty lidského organismu. Při stejném koncovém účinku má placebo efekt vůči efektu podávání klasických léčiv pouze výhody. Nejen ty medicínské, ale pravidelně také ekonomické.

Placebo efekt: Věda, skrytá za špatným pojmem

A nyní už je na čase přejmenovat široce zavádějící pojem placebo efekt. Zamysleme se nad tím, co se za tímto pojmem skrývá po jeho funkční stránce. Studenti často dovodí, že placebo efekt by se měl přesněji nazývat psychologický léčebný efekt. Avšak i tento jiný název obsahuje úplně stejný terminologický deficit. Opět nese informaci pouze o tom, čím byl efekt vyvolán, ale neobsahuje informaci o tom, co je jeho vlastní funkční podstatou.

Psychologickým působením zvenčí to samozřejmě všechno začíná. Uvnitř organismu člověka však dojde již k něčemu zcela objektivnímu. Dojde ke spoustě fyziologických kaskád, jejichž důsledkem je například právě snížení hladiny glykémie. O těchto kaskádách a procesech už rozhodně nelze říci: „To je psychologie.“ Tak kdo, nebo co nás objektivně uvnitř léčí a může dokonce úplně vyléčit, když je na náš organismus působeno pouze psychologicky? Správná odpověď je, že to jsou samoléčebné schopnosti lidského organismu. Jsou to naše vlastní vnitřní samoléčebné schopnosti, které objektivně máme a kterými naše organismy prokazatelně disponují. Vědeckým důkazem správnosti tohoto závěru je právě existence a výskyt placebo efektu, kterou nikdo nemůže zpochybnit.

Placebo efekt není svou funkční podstatou ničím jiným než samoléčebným efektem lidského organismu. Představuje v praxi uplatněné a tělu vlastní samoléčebné schopnosti. Alex Loyd to nazval skvělou a úžasnou zprávou pro všechny lidi na této planetě. A já jsem přesvědčen, že má pravdu. Každý člověk se v principu může (asi až na některé výjimky) úplně sám vyléčit úplně ze všeho, a to i bez všech léků a jiných klasických intervencí. Naše organismy toho jsou schopny. Skutečný problém spočívá v tom, proč se to v běžné praxi a v životě lidském dnes pravidelně neděje a nestává. Skutečný problém spočívá v tom, co spouští, co blokuje, co ničí a co obnovuje naše vrozené samoléčebné schopnosti.

Trochu vědy: Jak funguje Změna v lidském těle

Ještě trochu aktuální vědy bych s touto skvělou a úžasnou zprávou velmi rád propojil. Samoléčebný efekt lidského organismu je nutně až důsledkem předchozího dosažení nějaké významné změny. Je to v principu změna ve fungování našeho Psycho-Neuro-Imuno-Endokrino-Mikrobiontního vnitřního regulačního systému (PNIEM). (Poznámka: Na nedílnou účast složky mikrobiontní dnes ještě mnohé vědecké práce neprávem zapomínají.) Změna fyziologických funkcí v regulačním systému PNIEM je v případě samoléčebného efektu startována z našeho vědomí a zejména z našeho podvědomí. Významné změně hmoty – samoléčebnému efektu – proto vždy nutně předchází významná změna v obsahu našeho vědomí a podvědomí.

Při zevní indukci samoléčebného efektu reagují obě naše vědomí na psychicky působící zevní okolnosti vhodnou změnou funkcionality systému PNIEM. Při vnitřní indukci samoléčebného efektu (autoindukci), která je také možná, pak reagují obě naše vědomí na své vlastní změny dosažené primárně naší vůlí (imaginace, meditace, autosugesce) nebo i pouhými podvědomými procesy. (Poznámka: Za hybridní samoléčebný efekt lze poté označit situaci, kdy se člověk sám o své vůli rozhodne změnit okolnosti, které na něj zevně psychologicky působí. Na počátku je tedy jeho vlastní vůle a vědomí, ale následně již ovlivňují obsah jeho vědomí a podvědomí zevní okolnosti, a to klasickými psychologickými momenty jako při typické zevní indukci.)

Účelové lži o „pilulkách“

Mnozí určitě namítnou, že place… – promiňte, samoléčebný efekt lidského organismu – je účinkem nejistým a vzniká pouze někdy. To je pravda. Účinek všech registrovaných léčiv je v principu účinkem nejistým a také se nedostavuje vždy. A někdy se dostavuje i s nežádoucími účinky. V čem je tedy problém?

Mnozí budou argumentovat, že problém je ve vyšší pravděpodobnosti, se kterou se dostavuje léčebný efekt u registrovaných léčiv. Registrované léky jsou přece vždy efektivnější než place… – promiňte samoléčebný efekt lidského organismu. Vždyť podání každého registrovaného léku působí na pacienta současně jako podání placeba a ještě navíc má lék i svou vědecky prokázanou farmakologickou účinnost. Proto každý rozumný lékař i rozumný pacient dá přece vždy přednost více účinným lékům před méně účinnou indukcí samoléčebného efektu nějakými psychologickými prostředky. A právě tato úvaha je naprosto nesprávná.

Právě tento závěr je nebezpečným nesmyslem a mnohdy jen ryze účelovou lží. Lží, která prostoupila celou současnou medicínu a která indoktrinovala a otrávila celé její terapeutické prostředí, vývoj a směřování.

Připomeňme si několik vědecky prokazatelných skutečností. Placebo efekt může vzniknout prakticky kdykoliv. U jakéhokoliv pacienta, jakéhokoliv onemocnění a v jakémkoliv stádiu nemoci. Z kazuistik jsou ostatně známy a vědecky popsány i případy skutečně „zázračných uzdravení“. Dokonce úplných uzdravení v podstatě na poslední chvíli z prakticky beznadějných stavů a onemocnění. Jsou to jevy velice vzácné, ale existují a byly vědecky zdokumentovány. Naopak u některých jiných onemocnění, příznaků a některých vhodných typů pacientů lze uspokojivý samoléčebný efekt vyvolat dokonce velmi často. Samoléčebný efekt dosažený ve 40 až 60 % je v mnoha případech vědecky spolehlivě obhajitelné číslo. To je přece naprosto skvělý léčebný účinek a užitek! V takových situacích by měl být pokus o indukci samoléčebného efektu metodou té první a nikoliv té úplně poslední terapeutické volby. Tedy pokud nejde právě o naléhavé stavy a akutní medicínu. A to si ještě uvědomme, že se jedná o situace, kdy se nikdo profesionálně nesnažil působit psychologicky ještě lépe a ještě efektivněji, aby tuto 40-60% pravděpodobnost dále zvýšil.

Nejúčinnější lék

Dnes dále víme, že tím nejúčinnějším placebem v medicíně je sám lékař, terapeut či léčitel. Osobnost lékaře jako člověka, jeho vystupování, jednání, míra zájmu, empatie a péče o pacienta jako o celistvou bytost, to jsou často rozhodující a nejúčinnější spouštěče uspokojivého samoléčebného efektu. Z toho logicky vyplývá, že mezi námi existují lidé, ať již lékaři, terapeuti, léčitelé, šamani, cvičitelé nebo i prostí „úžasní lidé“ v našem okolí, kteří svým cílevědomým i bezděčným psychologickým působením startují v nemocných jejich vlastní samoléčebné schopnosti.

Někdy působí takoví lidé na své pacienty dokonce až s takovou efektivitou, vůči které mohou být stovky nerudných, arogantních, unavených či administrativou zcela otrávených lékařů na ambulancích, a to i se všemi nejmodernějšími léky farmaceutického průmyslu, prakticky nekonkurenceschopnými.

Samozřejmě to neplatí vždy. Ta situace bude zajisté jiná u různých typů onemocnění, jejich různých příznaků, stádií a také u různých povahových typů pacientů. Ale zeptejme se kriticky: Zabývá se dnes někdo seriózně tím, aby určil a rozlišil stavy, nemoci, příznaky a skupiny vhodných pacientů u kterých by měl být v první řadě, a to pro svou objektivně dostatečnou šanci na úspěch, učiněn pokus o indukci samoléčebného efektu? Odpověď je totiž zcela jednoznačná. A to je dost zvláštní, nemyslíte?

Jak to, že ještě není revoluce?

Pokud by v současné medicíně byla samoléčebným schopnostem lidského organismu, věnována taková pozornost, jakou si tato úžasná schopnost nesporně zaslouží, domnívám se, že by nastala revoluce. Celý systém zdravotní péče včetně vzdělávání lékařů i přesahů do mnohé ekonomické sféry by se měl významně pozměnit. To dá totiž zdravý selský rozum, že by to v takovém případě mělo a muselo celé fungovat a být zorganizováno, řízeno a formováno úplně jinak.

1) Především by se měl vědecký výzkum mnohonásobně širším způsobem zabývat tím, jak a čím se samoléčebné schopnosti lidského organismu spouští, blokují, ničí a zase obnovují. Co je v tomto smyslu efektivní a případně za jakých podmínek. Jak diagnostikovat poruchy samoléčebných schopností a jak v tomto smyslu třeba včas vytipovat rizikové jedince a zasáhnout preventivně. (Pro mnoho odvětví současného průmyslu by však právě takové vědecké poznatky mohly být úplnou katastrofou. To si asi umí každý představit.)

2) Mnohem větší důraz by měl být položen na detailní výzkum vlivu jednotlivých okolností poskytování zdravotní péče. Vždyť současná alopatická praxe dnes už místy vypadá jako všelidový ultrabyrokratický masakr. Hlavně, že to sype. Extrémní objednací lhůty, dlouhé čekací doby, krátké časové možnosti lékařů na ošetření. Neustále se snižující počet nemocnic, sester i lékařů. Většina pořád spěchajících, většina něčím pořád otrávených. Jak působíme na vědomí a podvědomí našich pacientů? Jak chutná naše „chutná“ a ekonomicky optimalizovaná špitální strava, péče jedné jediné sestry na 25 lůžek v celé noční službě a vůbec celkově prostředí nemocnic a jejich pokojů i čekáren? Kolik procent z našich pacientů objektivně poškozujeme právě tím, že jim „profesionálně“ zabráníme v rozvinutí jejich samoléčebných schopností? U kolika z nich poté současnou péči úspěšně vyvoláme nějaké další potíže a jiná onemocnění (nocebo efekt)? (Pro jaká zdravotnická zařízení a jaké standardy současné zdravotní péče by tohle mohla být taktéž katastrofa, to lze také přiměřeně odtušit.)

3) Špičkové vědecké týmy by se měly seriózně zabývat tím, pro jaká onemocnění, jaká stádia a jaké typy pacientů je příznivé psychologické ovlivnění jejich PNIEM ještě dostatečně účinné, zcela konkurenceschopné nebo dokonce účinnější než aktuálně dostupné možnosti současné farmakoterapie a všeobecně zavedených lékařských postupů a technik.

4) V podstatě generální pardon a nikoliv další regulace a legislativní represe patří v tomto ohledu pro celou oblast alternativní medicíny. Proč? Protože alternativní medicína je prostředím, které na rozdíl od systému alopatické medicíny na příznivé a vysoce komplexní psychologické působení na pacienty nerezignovalo. Naopak, udržuje v tomto ohledu spontánně výraznou pestrost různých prvků a momentů působení. Navíc vede pacienty k osvojování si technik vnitřní indukce samoléčebného efektu. Kterýpak praktický lékař či pediatr dnes něco takového učí pacienty, rodiče a děti? Pestrá alternativní scéna v medicíně umožňuje nalézt pro individualitu každého pacienta vhodné individuální momenty psychologického působení na jeho vědomí a podvědomí. Někdo může například natolik věřit v anděly, že právě andělská terapie a mírně ulítlý terapeut s bílými karnevalovými křídly na něj budou mít vynikající vliv a skvěle ovlivní právě jeho PNIEM. Uniformita alopatické medicíny s jejími odbornými guidelines a konvencemi serióznosti a vždy ve stejné situaci stejného vědeckého přístupu, je touto optikou obrovský handicap. Je to handicap pro úspěšné spouštění samoléčebných schopností v různých individualitách lidských. Přes četný výskyt podvodníků a šarlatánů (kteří se nám tu rojí přece úplně všude od financí, přes energetiku, politiku až po mezinárodní neziskové organizace) se na scéně alternativní medicíny vyskytují lidé, kteří psychologicky působí na tak vyspělé úrovni a takovým způsobem, který je v současné alopatické praxi lékařům bohužel nedostupný. Nejsou zde pro takové působení vytvořeny podmínky ani technické, ale ani ideové.

5) V těchto psychologických znalostech a dovednostech by bylo potřeba mnohem více, teoreticky i prakticky, vzdělávat nejen studenty medicíny a středně zdravotní personál, ale v mnoha ohledech i řídící pracovníky systému zdravotnictví. Byly by to znalosti, které ve svém důsledku podporují vzájemnou toleranci mezi lékaři a vědci a různými odborníky tzv. medicínského komplementu a alternativní scény. Toleranci i k takovým terapeutům a léčitelům, které dnes mají mnozí lékaři za úplné blázny a kašpary na trhu služeb. Pro “rozumné” blázni, pro stejně naladěné “blázny“ však možná ideální terapeuti. Místy možná i lepší a efektivnější než „deset doktorů“. Jaká to arogance a pýcha vede nás lékaře k tomu, abychom omezovali svým pacientům jiné možnosti, které jim rozhodně a vědecky prokazatelně mohou pomoci k uzdravení? Široké povědomí o těchto skutečnostech a o jejich významu by oslabilo sílu mnohých tradovaných farmaceutických a lékařských dogmat i dosud úspěšných indoktrinací, které působí v systému současné medicíny ve prospěch různých zájmových a podnikatelských skupin.

6) Je velmi důležité, aby tyto pravdivé skutečnosti byly sděleny, přiblíženy a vysvětleny široké laické veřejnosti, a to v potřebných souvislostech. Především informace o tom, že v oblasti alternativní medicíny je v mnoha ohledech dosahováno dostatečné účinnosti na to, aby se tento směr a jeho možnosti naprostá většina pacientů rozhodně zajímala. Je naprostý nesmysl, že není vědecky prokázané, že by metody alternativní medicíny fungovaly. Je to úplně naopak! Vědecky je nesporně a nade vší pochybnost prokázané, že metody alternativní medicíny fungují. V podstatě všechny totiž fungují tím způsobem, že mohou obnovit, odblokovat, spustit či posílit samoléčebné schopnosti organismu pacienta. Dosahuje se toho psychologicky a na každého člověka přitom může dobře zapůsobit něco úplně, ale úplně jiného. V rukou některých léčitelů, terapeutů, šamanů a cvičitelů se přitom jedná o metody velice dobře účinné. U jiných to bohužel může být opravdu paběrkování a spíše jen tahání peněz lidem z kapes. Unifikace účinnosti daná unifikací postupu a metody nemá v alternativní medicíně zdaleka takovou oporu jako v medicíně konvenční. Klasické uvažování známé pacientům z konvenční medicíny do této oblasti proto nepatří! (Viz například úvaha, že když mi jeden léčitel nepomohl, tak mi už žádný podobný nepomůže, protože to na mně nefunguje.) V oblasti alternativní medicíny pacienti mají – a opravdu často musí! – hledat. Hledat nejen tu vhodnou z metod působení na své vědomí a podvědomí, ale také hledat právě pro sebe vhodného terapeuta. A bohužel při tomto hledání mohou lidé místy i zcela zbytečně utrácet své peníze. Je to riziko. Riziko cesty a riziko svobodné volby člověka na cestě za jeho cílem. Na existenci uvedeného rizika není vůbec nic špatného. Je ale špatné, když si toho pacienti nejsou vědomi. Je určitě špatné, když jim to různí lidé pro svůj vlastní prospěch podávají úplně jinak a motají jim tím hlavy.

7) Je zcela na místě se zabývat samoléčebným efektem jako metodou obzvláště vhodnou k profesionálnímu použití převážně v dětském věku. Je rozumný předpoklad, že to budou právě děti a mladí lidé, kteří mají zatím nejméně poškozené a nejméně zablokované samoléčebné schopnosti. Právě v této věkové skupině by zkušené psychologické ovlivňování vědomí a podvědomí s důsledky fyziologických změn v PNIEM mohlo mít totiž vůbec nejlepší výsledky. Lze si proto stát za tvrzením, že pokud jsou pro někoho metody alternativní medicíny a momenty jejího působení obzvláště vhodné, poté jsou vhodné především pro děti a pro jejich rodiče.

Z výše uvedeného je patrné, že existuje tisíc a jeden silný ekonomický a strategický zájem na tom, aby se právě tohle nikdy v současné medicíně nestalo a neuskutečnilo. To největší tajemství medicíny nemá být lidem sděleno a nemají jej pochopit. To aby náhodou nezačali přemýšlet a chovat se jinak a velmi „nevhodně“. Aby se raději vůbec nezačali zajímat o své vlastní samoléčebné schopnosti a o metody a postupy jak s nimi pracovat a jak je lépe využívat a rozvíjet. Už tento zájem samotný totiž odkloní všechny takové pacienty z farmaceutického dvorku konvenční medicíny. Ta nemá žádné odpovědi na jejich otázky a nemůže jim v tomto smyslu, až na ojedinělá torza, nabídnout prakticky vůbec nic. Alopatická medicína a systémy moderní zdravotní péče programově (a možná i zcela účelově) rezignovaly na potřebný výzkum, rozvoj a podporu profesionální využívání samoléčebného efektu a možností samoléčebných schopností vlastních lidskému organismu. Proč? Protože je to přece pouhý placebo efekt!

Zdroj: 1