Šok a slzy z Prahy: Co si Nor uvědomil při návštěvě Česka? Evropské národy se řítí do zkázy. Braňme náš národ a kulturu

single-image

BRUCE BAWER působivě popisuje svůj a kamarádův šok z návštěvy Prahy před pár dny – a dává nám tím nesmírně závažný podnět k zamyšlení a k formování našich postojů do velmi blízké budoucnosti.

Úterý 20. února 2018. Poprvé v Praze. A dokonce, kromě několika návštěv Berlína, poprvé v zemi, která byla kdysi součástí Varšavské smlouvy. Dnes, oproti tomu, jak je dobrým zvykem při návštěvě nějakého nového města, totiž obrážet nějaká ta muzea a jiné kulturní pamětihodnosti, jsme raději jen chodili a chodili a stále chodili. To abychom nasáli atmosféru místa a obešli si vše kolem dokola.

Po několika hodinách putování křivolakými ulicemi a přes dlážděná náměstí, jimž dominovaly kostely, jsme se vrátili do našeho hotelu a dali si v baru drink. Po dvou ginech s tonikem jsem si všiml, že má můj kamarád „K.“ v očích slzy. Tázavě jsem se na něho podíval. Nemohl ze sebe dostat slova.

Nakonec vybuchl: „Jsem tak naštvaný na vládu svojí země!“

Tou zemí je Norsko.

Jako rakovina

Po chvíli mi to K. vysvětlil: prošli jsme křížem krážem Prahu, jen Bůh ví, kolik tisíc lidí jsme potkali – a nikde jsme neviděli hidžáb. O nějakém nikábu nebo burce ani nemluvě.

„Takové velké město – a ani jeden!“, křičel K. „A v té díře, kde žijeme, uprostřed ničeho, se nemůžeš ani na chvilku podívat z okna, abys nějaký neviděl.“

Pro mě a kamaráda K. byla islamizace západní Evropy stálým tématem konverzace téměř dvacet let. Prožívali jsme pocity hněvu, zoufalství, frustraci i cynismus. Ale nikdy jsem v jeho očích neviděl slzy.

Bydleli jsme v norském Oslu dvanáct let. Během této doby muslimská populace neustále rostla. Současně s tím také procento muslimských žen s pokrývkami hlavy. Během prvních let jsem nikáb nebo burku v Oslu neviděl. Postupně se staly každodenní realitou.

Před sedmi lety jsme se přestěhovali do malého městečka, kde žijeme dodnes. I to se zaplnilo hidžáby a částečně též nikáby.

Byl to šok

V roce 2002 mě nazvali alarmistou. Ale pokud byste mi tehdy řekli, že za šestnáct let nebude možné projít po ulici zapadlého norského města jako je to naše, aniž byste viděli hidžáb, řekl bych, že to není možné, že ta transformace nemůže být tak rychlá.

Jak moc jsem se mýlil!

Během let jsme nespočetněkrát cestovali po západní Evropě – po dalších městech, kde probíhá stejný proces islamizace. Po chvíli otupíte a zdá se vám to vlastně normální – vousatí muži v dželabách, ženy v hidžábech, všudypřítomné kočárky, armády dětí, někdy i malé holčičky s hidžábem.

Ale teď jsme v Praze. A to, že jsme nepotkali muslimy, bylo pro nás zjevením. K. si po celou dobu velmi naléhavě uvědomuje, co se děje s jeho zemí, ale teprve teď v Praze na něho ta hrůza dopadla jak rána na solar.

Kulturní fronta

Sobota 24. února 2018. Na obzoru stále žádný hidžáb.

Ráno jsem si dal zase jednu dlouhou procházku. Potkal jsem nějaké rodiny, co šly zrovna ze synagogy. Jedno židovské mrně běželo vesele po chodníku. Jeho otec běží za ním a chňapne ho do náruče. Vidí, jak se směji, tak se směje od ucha k uchu i on na mě. Ani náznak toho strachu, co mají Židé v západní Evropě, odkud utíkají do USA nebo Izraele. Zde jsou v bezpečí.

Sedíme na hotelovém pokoji a na svém notebooku projíždím některé norské zpravodajské servery. Na document.no se dočtu, že policejní ředitel v Oslu Janne Stomner popírá jakoukoli souvislost mezi nárůstem kriminality a nárůstem imigrantské populace ve východní části města (nedávno jsem o tomto problému pojednával v časopise City Journal). Zločinci jsou prý „našimi dospívajícími“.

V resett.no je článek o ceně pro nejlepšího komentátora roku. Vítězem je dvacetiletá Sumaya Jirde Aliová, somálská přistěhovalkyně s hidžábem. Má již druhé ocenění. Minulý měsíc získala cenu za „občanskou odvahu“. Ali přijala cenu a velmi vulgárním způsobem se u té příležitosti vyjádřila o poslankyni Sylvi Listhaugové, jedné z mála rozumných v otázce přistěhovalectví.

Podle článku sklidila od publika složeného z kulturních elit Osla bouřlivé ovace.

Konečně, rights.no zveřejnil článek od Hege Storhauga o somálských přištěhovalcích, kterým bylo dovoleno usadit se v Norsku z toho důvodu, že pocházejí ze selhávající země. Avšak někteří z nich posílají do oné „selhávající“ země děti do školy, aby je „ochránili před západními hodnotami“. Tento častý jev byl pak diskutován v televizi, například politikem Jonem Helgheimem, který, jak poznamenal Storhaug, na tom neviděl nic špatného.

Slzy kamaráda K.

„Bylo nám řečeno, že když zvolíme FrP,“ řekl K. v hotelovém baru, „že se věci změní. Ale nezměnilo se nic!“ Má pravdu. Dlouhá léta tato strana slibovala, že Norsko zachrání před šílenou imigrační politikou. Nyní je ve vládě. Co podnikla proti cestě norského národa do zkázy? Nic.

Norsko je bohaté, má na EU vazby a nemalý vliv. Naleje do té krysí díry ročně miliardy. Česká republika je pod průměrem unie. Přesto se spolu s Maďarskem a Polskem odhodlaně staví proti tlaku EU, která usiluje o sebezničení Evropy. V České republice žije 10,5 miliónu lidí, z nichž je pouze 3.500 muslimů.

A tak jsme v Praze s K. zakusili ohromnou připomínku toho, jak vypadala města jako Oslo – a ne tak dávno. A jak by ještě dnes mohla vypadat, kdyby nám nevládli bezohlední šílenci.

Pondělí 26. února 2018. Vracíme se domů. Celkový počet žen v hidžábu spatřený během týdne v Praze: nula. Počet minut po příjezdu zpět do Norska předtím, než jsem uviděl první: nula.

Hned u zavazadlové přepážky na letišti v Oslu.

Zdroj: 1, 2


Loading...
1 Komentář
  1. Jitka 8 měsíci ago
    Reply

    Norsko je nádherná země. V srpnu 17 jsem tam byla po třetí. V hotelu v Bergenu jsme měli zaplacený 3 lůžkový pokoj. Dvě důchodkyně jsme spaly na úzkém francouzském lůžku a chlapec spal na zemi. Při reklamaci mi bylo sděleno, že větší pokoje jsou pro větší muslimské rodiny, kterých byl hotel plný. Hotel na internetu je prezentován jako moderní a luxusní!

Podělte se o svůj názor

Your email address will not be published.