„Ze střechy nemocnice v Mosulu, pomocí satelitního internetu, mi už čtvrt roku píše tamní zdravotní sestra. Její svědectví o každodenním životě v centru Islámského státu nyní nabízím českým čtenářům,“ píše na vysvětlenou Markéta Kutilová, novinářka a humanitární pracovnice, která v magazínu Reportér publikuje tak děsivé věci, o kterých se člověku nechce snad ani přemýšlet…
„Ženy žijící na území Islámského státu mají zakázáno pracovat. Výjimkou jsou zdravotní sestry, které musí léčit zraněné bojovníky. Je mezi nimi i pětadvacet žen, které po práci v nemocnici spěchají na utajené kliniky, kde pomáhají znásilněným ženám a dětem. Pokud by je odhalili, čeká je smrt. I proto chodí ozbrojené,“ uvádí na začátku článku Markéta Kutilová. A pak už následují hororové story její kamarádky z Mosulu.
„Mám spoustu pacientek, mladých holek, které nosí plíny. Mají tak potrhané anusy, že nejsou schopny udržet stolici,“ píše zdravotní sestra Mary. Pracuje v Mosulu, druhém největším iráckém městě, které je od loňského roku pod kontrolou Islámského státu. Ona a její kolegyně jsou jediné v celém městě, kdo obětem sexuálního násilí pomáhá.
„Máme zde pět klinik. Týdně přijímáme přes dvě stě padesát žen a dívek. Kromě toho, že mají potrhané vagíny a řitní otvory, je většina z nich traumatizována, což bývá ještě větší problém než jejich fyzická poranění.“ Jejich práce je ilegální, musejí kliniky neustále přesouvat. „Kdyby nás odhalili, jsme za pár hodin mrtvé,“ říká Mary, která se jmenuje jinak, její skutečné jméno nelze zveřejnit.
Islámský stát nedávno uzákonil sňatky s dívkami od devíti let. „Bojovníci Islámského státu jsou posedlí sexem, mají povoleny i dočasné sňatky. Navíc jsou zvrhlí a praktikují ta nejhorší zvěrstva, jaká si normální člověk ani nedokáže představit,“ popisuje Mary a pokračuje líčením, při němž tuhne krev v žilách: „Měli jsme tu patnáctiletou Jezídku, kterou análně znásilnili. Pak ji tam zavedli zbraň a vystřelili. Měla potrhaná střeva, ale přežila. Podařilo se nám ji dostat do Erbílu (hlavní město iráckého Kurdistánu, pozn. red.) a odtud do Evropy na léčení.“
„Vím, že tady zemřu, ale živou mě nedostanou. Pod nikábem nosím za punčochami dvě pistole. V syrských horách jsem prošla tréninkem, učila mě kurdská bojovnice. A po nocích cvičím, jak co nejrychleji tasit. Jsem už dost rychlá a přesná. Až půjde do tuhého, postřílím jich co nejvíc a pak zastřelím sama sebe,“ píše do Evropy tahle výjimečně statečná žena. A člověk si jen klade otázku, jak dlouho ještě budou světoví vůdci taková zvěrstva trpět?
Zdroj: 1